Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dneska více metalově. I zpola zapomenuté žánry, jako je metalcore, doom, thrashcore nebo deathcore, měly v minulém roce v ohni svá želízka, která bychom rádi vyzdvihli. Překvapením je hlavně velká deska skryté žánrové perly RISE OF SURYA, která se vyloupla z pustnoucího dna metalcoreové scény.
RISE OF SURYA – Rise Of Surya
V době, kdy se už mohlo zdát, že metalcoreová vlna je tak daleko, že na ni už ani nedohlédnete, povstávají RISE OF SURYA s překvapivým albem. Ačkoliv mají na bandcampu tag modern metal, pro mě je to velmi příjemné retro. Navazuje na zástupy kapel, které okupovaly metalovou scénu před patnácti lety. Pražská pětka pojímá žánr s celou řadou progresivních prvků a k mé lítosti se celkem často uchyluje i k melodickým zpěvům. Ty naštěstí netrpí příklonem k přílišné cukrkandlovosti a tak jdou přežít. O jejich debutovém eponymním albu jde říci, že by se neztratilo ani před těmi patnácti léty, kdy byla konkurence o poznání dravější. Hráčské výkony, melodie i zvuk jsou vysoce nad domácím standardem, bohužel už ne tak obal, ale co už. Pokud bych měl v rámci domácího metalcoru zvednout jedinou desku za rok 2020, bude to právě tato.
BEAST WITHIN THE SOUND – Resistance
Třetí deska, vysokootáčkový thrashcore s odkazy na bandy typu MUNICIPAL WASTE. Poctivost v riffech, jízda bez brzd a poslední roky i bubeník, který kapele dodává lauf, jaký tahle sebranka nikdy v minulosti neměla. Jejich počátky, kdy koketovali s numetalem a řezali ho metalcoreovými klišé, jsou dávno pryč. Stejně tak odvál čas i střední tempa. BEAST WITHIN THE SOUND natočili svoji nejpřísnější desku, která překračuje mantinely stylové topornosti a nemá nouzi o hitové momenty. Rozhodně zatím nejsilnější příspěvek do diskografie kapely.
VICTIMS – Lorn Echoes
Kapel, které přežily deathcoreovou vlnu do současnosti, moc není. Chomutovští VICTIMS sice začínali před více jak patnácti lety na death-grindovém hřišti, časem si ale osedlali nový trend a řemeslná kvalita jejich produkce šla výrazně nahoru. Dnešní tvář chomutovských řezníků zůstává u hluboko podladěných kytarových attaků, koketujících s djentem i death metalem jemně podmáznutých elektronikou. Na původ v tom nejextrémnějším death metalu a grindu odkazují oba kanální vokály. Velmi výrazným elementem, se kterým VICTIMS dříve zdaleka tak silně nepracovali, je temnota, která prostupuje většinu skladeb. V rámci příbuzných žánrů favorit minulého roku.
THE CORONA LANTERN – Certa Omnibus Hora
Umolousaný táhlý smrad tlejícího bahna a přece nepůsobí nudně. THE CORONA LANTERN vynalézavě hledají cestu z labyrintu doommetalového stereotypu a své poslední album protkávají žánrově pestrými ormanety, které vás vytrhávají z hypnotického, valivě pozvolného tempa. Někdy to jsou ostré, repetitivní, agresivně rychle švihající hroty kytar, jindy až postrocková jemnost. Po pěti letech od debutové desky se zrodil důstojný nástupce, který nalévá živou vodu do prostředí trochu zatuchlého řečiště domácích pomalých metalů.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.